15.9.2013 - 24. neděle v mezidobí
18. 5. 2014
Drazí přátelé,
Dnes jsme slyšeli jedny z nejkrásnějších textů Božího slova o Boží dobrotě vůči nám, hříšným lidem. Je to nepopsatelné tajemství radosti z obrácení bloudícího člověka.
Celé lidstvo bloudí od chvíle, kdy zbloudil Adam, kdy je i hřích „šťastnou vinou“, tedy pohnutkou spásy. Bůh chce zachránit každého člověka, který o to stojí a který ví, že tuto Boží záchranu potřebuje. Bůh každému hází záchranné lano, volá-li o pomoc. Jsme-li lhostejní nebo jestli je naše svědomí hluché, jsme ve stavu těžce nemocného člověka, který si svůj stav nechce přiznat. Přesto Bůh trpělivě čeká na lepší poznání a obrácení. On nám dokonce ani nebrání odejít po špatné cestě a nespěchá hned za námi s trestající holí.
Farizeové byli pohoršeni, že Ježíš přijímal hříšníky a jedl s nimi, s veřejnými hříšníky, což byli v jejich očích výběrčí daní a celníci, kteří se podíleli na spolupráci s okupační mocí a zneužívali svého postavení k svému obohacení. Pravověrný Žid nechtěl s nimi mít nic společného a Římané byli navíc pohané a styk s nimi poskvrňoval domněle spravedlivého Izraelce. Ježíš však podobné výhrady neuznával. Vždyť on přišel hledat a spasit co by bylo zahynulo.
Nejhlubší podobenství dnešního evangelia je „o marnotratném synu“. Dnešní exegeté (vysvětlovači) je nazývají spíše „o milosrdném otci“. Často se stává, že nás omrzí dobrota a přízeň otcova, když se nám zdá najednou těžkých těch několik pravidel, která je třeba zachovávat v jeho domě. Zdá se nám, že by bylo lepší žít někde jinde, že tam bude více svobody, více štěstí a spokojenosti. A když pokušení doléhá, ozve se z našich úst: „Otče, dej mi, co mi náleží z mého majetku.“ A pak následuje odchod z otcovského domu za přeludem štěstí. Když jsme pryč a dopřáváme si doušky z poháru svých vášní, cítíme se svobodni. Ale jen nakrátko. Za chvíli se přihlásí, jako u „marnotratného syna“ hlad, ponížení, prázdnota. Štěstí hříchu bývá kratičké a výčitky svědomí jsou pak velmi nepříjemné. Dobré to mají ještě ti, co nezapomněli na cestu domů, kteří svým zoufalstvím nebo lhostejností nestrhli za sebou most. Ti mají ještě odvahu říct: „vstanu a půjdu k otci“, neboť on se stále dívá, kde žijí jeho marnotratní a čeká. Když se tito odvážlivci vrací, nic jim nevyčítá ani je nekárá, ale objímá je s láskou a vítá. Navíc chce, aby se všichni s ním těšili a radovali.
Obraz staršího bratra, který zazlívá svému otci nespravedlnost, znázorňuje nás, když nechceme odpustit svému bližnímu slabost, kterou Bůh již dávno odpustil. Když jsme zlí ze zlé vůle, je to mnohem horší, než být zlý ze slabosti. Ale hlavně se všimněme podoby otce, kterého nám Pán Ježíš chce především ukázat. Na temném pozadí hříchů obou synů se nám jasně ukazuje jeho laskavost vůči slabým i zlým. Jestli si tuto Boží dobrotu uvědomíme, musí nám být opravdu líto, že jsme ho již tolikrát zarmoutili. Nikdo z nás totiž nemá důvod se pokládat za lepšího, než jsou ostatní. Křesťan musí být milosrdný a nemůže být tvrdým soudcem chyb svého spolubratra.
Bratři a sestry, odcházejme z dnešní bohoslužby posíleni Božím slovem. Prožívejme naplno další dny života, které nám Bůh dopřeje. Sv. Pavel píše Timoteovi: „Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, abyste ji věřili.“ Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky a já mezi ně patřím na prvním místě. Amen.
