28.7.2013 - 17. neděle v mezidobí
10. 8. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Gn 18,20-32, Žalm: ZI 138(137), 2. čtení: Kol 2,12-14, Evangelium: Lk 11,1-13
Drazí přátelé
O dnešním prvním čtení můžeme říci, že to byla opravdu zvláštní historka. Abrahám smlouvá s Hospodinem, jako to dělají handlíři na orientálním trhu. Mnoha lidem se toto čtení nelíbí. Říkají, že smlouvat s Bohem se nepatří. Že prosebná modlitba není moc dobrá. Správná modlitba, podle nich, je Boha chválit, Bohu děkovat, ale ne pořád o něco prosit, škemrat, to se prostě nemá. Co na to říci? Mají tito lidé pravdu? Vypadá to sice dokonale nechat všechno na Pánu Bohu, absolutně se spolehnout, že Bůh ví, co potřebujeme. Ještěže po čtení o Abrahámovi, který s Hospodinem smlouval a prosil ho, následuje evangelium, kde se učedníci ptají Pána Ježíše, jak se mají modlit. A Ježíš je učí modlitbě, která obsahuje jenom samé prosby. Dokonce je jich sedm. A ještě zdůrazňuje: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám. Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá.“
Kdyby dnešní Boží slovo bylo o tom, jak Abraham prosil za Sodomu a moc toho nevyprosil, byly by pochyby o účinnosti prosebné modlitby oprávněné. Ale v evangeliu to stojí jasně: „Když vy lidé dovedete dát svým dětem dobré dary, když vás prosí, tím spíše nebeský Otec dá svého Ducha těm, kdo prosí.“
Ale to první čtení je přece pro nás školou správného smýšlení. Už ta Abrahámova odvaha zastávat se a přimlouvat se i za ty nejšpatnější. Sodoma a Gomora – to je dodnes symbol špatné a zvrácené společnosti, o které říkáme, od takových raději dál, nic nemít s těmi vyvrheli. A hle, zbožný Abrahám na ně nesvolává hněv a tresty Hospodinovy. Neříká: „Dobře jim tak, ať mají, co si zasloužili.“ Abraham se za ty špatné lidi houževnatě přimlouvá. Důvěřuje, že ani v Sodomě nejsou samí špatní lidé.
A co je ještě na Abrahámovi sympatické, je ta jeho důvěry v dobrotu Boží. Že Boží dobrota je větší, než jeho spravedlnost. Tahle odvaha k důvěře je ještě podivuhodnější, než ta první. Bůh je dobrý, na to se Abrahám plně spoléhá. Taky se nám naskýtá stěžejní otázka dnešního Božího slova na nás dnešní lidi: Máme i my takovou důvěru v Boží dobrotu? Máme při pohledu na to, jak mezi lidmi narůstá zlo, neláska, krutost – máme důvěru v Boží dobrotu, když námi zmítají společenské zmatky, když se nám stále více houpe půda pod nohama? A jestli taky dokážeme bezpečně rozeznat, jestli naše modlitba je pokorná a důvěřivá? Pozná se to snadno. Ovocem dobré modlitby je vnitřní rozjasňování, zklidnění, nárůst pokojné jistoty a radosti; svěřil jsem své starosti Otci. Najednou můžeme uvidět, co je na světě kolem nás pěkného, co je na lidech kolem nás dobrého. Bude se nám dařit překonat vlastní závistivost, sobectví, lakotu. Jen modlitbou, nijak jinak, se daří vyléčit tuto rakovinu duše.
Člověk, který se dokáže svěřovat Bohu v pokorné prosebné modlitbě, ten se cítí uvolněný, svobodný a radostný.
