4.8.2013 - 18. neděle v nezidobí
10. 8. 2013
Denní liturgie (Cyklus - C), 1. čtení: Kaz 1,2;2,21-23, Žalm: Zl 90(89), 2. čtení: Kol 3,1-5.9-11, Evangelium: Lk 12,13-21
Drazí přátelé
Možná, že když dnes slyšíme dnešní evangelium, že nás napadne myšlenka na to nejdůležitější, nač ve svém životě spoléhám, co je pro mne nejdůležitější. Spousta lidí nechce být nikomu na obtíž, nejsou lehkomyslní a tak samozřejmě spoléhají jen na sebe.
A i když jsou věřící, třeba řeknou, že Pána Boha nechtějí obtěžovat nebo zneužívat nebo mu moc nevěří – neřeknou to sice nahlas – a tak zase spoléhají jen na sebe. Případně to ještě okoření úslovím: „Člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže.“ Toto zrovna není moc křesťanské, přece Boží pomoc závisí na Boží dobrotě a ne na našem přičiňování se. Tak se ptáme na co se máme ve svém životě opravdu spoléhat? Snad na to, že už je všechno předem předurčeno? Nebo, že Pán Bůh udělá stejně všechno sám, protože my jsme strašní nešikové? Nebo opravdu máme spoléhat jen na sebe? Ono těch důvodů k nejistotě je hodně. Řada lidí se chce zbavit nejistoty právě tím způsobem, které kritizuje evangelium. Spočívá to v tom, že si lidé nadělají pořádné zásoby, že se zajistí, jako by měli být na světě věčně, že udělají všechno možné, jen aby je nemohla zaskočit žádná nesnáz.
Ono to vypadá jako prozíravost a ne jako nevěra. Opravdu ono za tím postojem může být velká starost a to nejen o sebe samého, ale i ty, kteří jsou nám svěřeni, ať už je to rodina nebo jiní lidé. A také může být za takovým postojem vědomí, že nic nepadá samo s nebe, že je potřeba se starat a že když se postaráme, dá nám to pocit jistoty. Přesto evangelium podobné postoje kritizuje. Proč? Protože nás zavádějí na pole naších plánů a našich jistot a odvádějí nás od spoléhání na Boha, ale i od úzkého sepjetí s ním. Bůh nám sice neříká, že nás vytáhne z takové nebo onaké katastrofy. Ale Bůh přece se říká, že chce být s námi, že on sám chce být naším největším bohatstvím.
Bohatství tohoto světa má sice přitažlivou sílu. A člověk chamtivec je člověk velmi nesvobodný, je to člověk, který je ke svému skutečnému, ne vysněnému, bohatství připoután a je tedy vlastně nesvobodný. Je třeba si uvědomit, že ve chvíli smrti nám všechno naše bohatství nebude nic platné. Nebude vůbec záležet na tom, zda jsme nahospodařili deset haléřů, anebo deset milionů. V obou případech z toho nebudeme nic mít.
Bohatství, které trvá, je bohatství před Bohem. Nebo to můžeme říci, že jde o bohatství, při kterém je člověk sám bohatý Bohem. To není otázka hlubokých teologických znalostí ani to není otázka našich převelikých zásluh o rozkvět církve, společnosti a kdoví čeho ještě. Je to bohatství, ve kterém je člověk naplněn Bohem. Je tady potřeba pochopit, že touha řady lidí po bohatství je prostě výrazem jejich chudoby, ve kterém jim chybí bohatství Boží. Buď Boha neznají nebo ho znají špatně, a proto se snaží toto chybějící bohatství nahradit hromaděním věcí. Jenže náhražka sice člověka stále podněcuje, ale nikdy spolehlivě nefunguje, nikdy ho dostatečně nenaplní.
Kdyby bohatství stačilo člověku, kdyby ho opravdu naplňovalo, potom by muselo být nejvíce nejšťastnějších lidí v nejbohatších zemích, potom by musel být každý bohatý člověk velkým šťastlivcem. My víme, že tomu tak není. Ale také není pravda, že by evangelium velebilo chudobu jako takovou, že by nutilo lidi, aby byli nemajetní a chudí jen tak, jen proto, že by chudobu prohlašovalo za svatou. Evangelium nechce abychom byli jen chudí, evangelium chce, abychom byli bohatí Bohem. Proto nás od touhy po jakémkoliv světském bohatství zrazuje, proto nám radí, abychom se ničím nenechali spoutat a byli tak svobodní pro věc Boží.
Proto cesta k chudobě a nezávislosti na majetku podle evangelia nevede tak, že se prostě necháme ožebračit, ale z přesvědčení může být chudý a nezávislý na majetku jen ten, kdo si sám okusil Božího bohatství, kdo se raduje z toho, co mu daroval Bůh a kdo poznal, že větší dary a jistější zajištění prostě neexistuje.
