Mladočov

Liturgie: Iz 35,4-7a Zl 146(145) Jak 2,1-5 Mk 7,31-37

Drazí přátelé

Dnešní evangelium nám popisuje, jak Pán Ježíš vrátil sluch a řeč hluchoněmému. Po slovech Efatha – otevři se! Němý začal mluvit správně. Můžeme tomu rozumět ve dvojím smyslu: Buď doslovně, že nekoktal, nešišlal, ale mluvil správně jako jiní lidé. – Nebo nepoužíval jazyk ke hříchu, ale mluvil co je správné, pravdivé a čestné.

Zamysleme se dnes nad tím, co znamená správně mluvit. Můžeme říci, že slovo je opravdu mocný nástroj. Když do něho vložíš obsah, stává se mocí, která ve formě řeči nebo kázání dovede uchvátit, rozohnit a přivést člověka k velkým věcem a vznešeným ideálům.

Slovo „řeč“ je mečem ducha, který proniká k velkým věcem a vznešeným ideálům. Slovo je mečem ducha, který proniká do největší hloubky srdce. Dobré slovo dokáže pozvednout, kdežto zlé dokáže degradovat a pustošit. Vzpomeňme jak krásné ovoce přineslo křesťanství.

Pán Ježíš mluveným slovem získával posluchače pro svoje učení, slovem je rozřešoval, slovem je uzdravoval z nemocí.

Apoštolové a všichni misionáři živým slovem získávali ovečky pro Kristův ovčinec. V naší krásné Cyrilometodějské písni zpíváme: „Zaznělo nám slovo pravdy věčné ústy Soluňanů před věky, podnes v lahodě zní nekonečné.“ Ano, správně použité slovo se stává velmocí, opravdovým mečem ducha. Přináší požehnání a štěstí jednotlivcům i celé společnosti.

Ale také moc dobře víme, že se slovo dá zneužít. Nelaskavé, hněvivé a nečisté slovo je jako jiskra, která způsobuje velký požár, je jako zrádně vystřelený šíp, který smrtelně zraní srdce člověka. Jako žíravý louh je zlé slovo. Dokáže jen ničit a usmrcovat. Kolik ubohých lidí ztratilo pro ně to veliké dobro, které nazýváme ctí a dobrou pověstí. Nejeden člověk přišel o existenci, protože jej zlé jazyky pomluvily. Nelaskavé slovo je jako bodání jehlou hluboko do těla. Mnoho lásky se tak pochovalo, protože pod dechem bezcitnosti a urážlivých slov láska umírá. Nejedno mateřské srdce už od nich puklo a na náhrobku nejedné matky, nejedné manželky by se mohlo napsat: „Zemřela na bodnutí a údery, které ji svým jazykem způsobily vlastní děti, vlastní manžel.“

Nezneužívejme proto jazyka! Ať jsou naše řeči vždy laskavé, ať z tvých úst vycházejí jen slova útěchy, dobroty a pomoci. Dobře víš, že přece láska k bližnímu je nejvyšším příkazem. Kdo vede nelaskavé řeči, prohřešuje se proti tomuto základnímu zákonu a ani zdaleka si nemůže říkat, že je pravým křesťanem. Nezneužívejme daru jazyka, zvláště ne k řečem neslušným! Připomíná to i svatý Pavel: „Nečistota nebudiš ani jmenována mezi vámi.“

Bylo by zajímavé, kdyby tak někdo natočil na magnetofonový pásek všechny hrubé, neslušné a pohoršlivé řeči, které tvá ústa vypověděla za všechny roky tvého života. A kdyby je veřejně vysílali rozhlasem s udáním, kdo to řekl. Pochybují, že by si přál dále chodit po tomto světě. Asi by se hanbou raději viděl někde hluboko pod zemí.

A přece je někdo, kdo nepotřebuje žádný aparát se zvukovým páskem, aby zachytil tvé řeči, někdo, kdo se dobře pamatuje na všechny od začátku až do konce. Je to vševědoucí Bůh, který by je určitě jednou před veškerým lidstvem zveřejnil a snad i přísně za ně odsoudil, kdybys vše, podle možnosti, včas nenapravil. A také nezneužívejme daru řeči ani k mluvení nepravdy – ke lži. Měli bychom každý den začínat slovy, která pronáší denně kněží před čtením evangelia: „Pane buď v mém srdci i na mých rtech.“ Neměl by nás v pravdomluvnosti zahanbovat starozákonní Job, který prohlásil: „Dokud bude má duše ve mně, moje rty nesmějí mluvit nespravedlnost, ani jazyk nepravdu.“

Lidé mohou opravdu žít jen z dobroty, lásky, obětavé pomoci a ne z tvrdosti a nelaskavosti. Snažme se proto vždy svým slovem šířit kolem sebe jen požehnání a štěstí, abychom jednou mohli sklízet požehnání a věčnou radost.